Protože nostalgie a prokrastinace!

19. března 2016 v 21:22 | Edianka |  Diary

Nebylo to poprvé, co jsem se v návalu sentimentu rozhodla podívat, jak se ,,vede" mému starému dobrému někdejšímu útočišti. Přiznám se ale, že jsem na Poselství Simíků tentokrát nezavítala proto, abych zde melancholicky a sebelítostně povzdychávala, trhala si vlasy a konejšivě se plácala po rameni. Mé kroky vedlo jisté vnitřní odhodlání, které dost možná po následující větě ztratím, prásknu do klávesnice a smažu tento nesmyslný článek s těmi výše zmíněnými sebelítostnými vzdychy, avšak ne tolik melancholickými, nýbrž pěkně vytočenými a z části sebedestruktivními. Tedy zpět k mému vnitřnímu odhodlání...
Čekáte-li, že mou hloupou hlavu náhle osvítila božská síla, pravděpodobně vás chladně zklamu, neboť fakt, že tu opět po dlouhých letech sedím jako žába na prameni, způsobil jistý rozhovor s jistou mou velmi dobrou přítelkyní, která se okrajově zmínila, že smazala všechny své dosavadní blogy, jelikož na ně nemá čas a jako sladký bonus ji k tomu všemu ,,nečasu" přestaly bavit. A protože já, panovačná egocentrická bílá svině, musím mít všechno, co mí bližní nemají, rozhodla jsem se svůj starý dobrý někdejší blog navštívit a hezky opucovat jako nějakou hodnotnou středověkou památku...
 

Pan Rolnička podruhé

29. června 2013 v 15:37 | Edianka |  Rodinky a simíci

Nechť Vám oheň věčný sežehne ponožky, vážení a milí přátelé:) Nemohu říci "sešli jsme se tu dnes", protože jsme se zaprvé nesešli, a zadruhé se k tomuto článku většina z vás dostane s největší pravděpodobností až za třicet let. Lituji, že jsem proflákala celé 2 roky svého mizerného života absolutním nezájmem vůči všemu, co mě kdy bavilo, ale jak jsme již doufám všichni seznali, čas vrátit nelze, a proto bych nerada ztrácela další čas popisováním ztraceného času.

Já píši Vám, co mohu více. Co ještě mohu dodati...
Po letech fatálního rozpadu celé mé komplikované osobnosti jsem se odvážila vystrčit nos ze svého vlastního stínu a spatřila jsem světlo na konci tunelu. Život bez jakéhokoli smyslu, ovšem s pravidelnou dávkou obav, vpíchnutých přímo do srdeční tepny, ze mě udělal apatického cynika. Stala jsem se zbytečným člověkem. Co mě tedy přimělo zamířit právě sem? Mohla bych říct, že to bylo kvůli svědomí, pocitu viny, touze po domovině, nebo jiné emoci, která mě náhle klepla kladivem do čela. Vlastně... bylo to kvůli menší nehodě s mým notebookem, díky níž jsem byla nucena přesedlat na stolní počítač, který se jakýmsi zázrakem rozjel.
Marie, Marie, už zase zahlcuješ nevinné lidi svým životním příběhem! Dobrá tedy, poslední věta, kterou napíšu, je má vlastní zkušenost: ,,Nic netrvá navěky a nic nekončí navždy."

Mějte se krásně a užívejte prázdnin:) Edianka ♥

Můj milý deníčku

1. března 2013 v 22:19 | Edianka |  Témata týdne

Můj milý deníčku, něco se se mnou děje. Se mnou, s nimi... s námi. Stále se něco děje... vytrvale, nepřetržitě, nekonečně. Už je to skoro rok, co jsem nenapsala ani řádek, ani větu. Slova jsou jako kola, kolosální kola, točící se kolem a kolem, jako kolotoč, jako nekonečný koloběh života. Je čas na odvetu? No ovšem - jakby ne! Msta si přece žádá svoji mstu, čeká na další čekání. Ačkoli se mnohé změnilo, vše mi připadá stejné. Pojem "nekonečno" se může zdát složitý, nepochopitelný... Stejně jako "nic" - je těžko představitelné, těžko stravitelné, a proto se ho mnohdy bojíme a odmítáme ho. Jak ale klesne na své hodnotě, na velikosti nebo vážnosti, když si člověk uvědomí, že v "nekonečnu" žije.
 


Časový uzel

2. září 2012 v 0:23 | Edianka |  Témata týdne

,,A tak jsem zbůhdarma přešlapovala na místě před tou obrovskou místností, přeplněnou nejrůznějšími lahůdkami, slintala jako ten prašivej pes pod výlohou řeznickýho krámu a zaboha nevěděla, kde začít. Nakonec jsem raději zavřela tyto dveře blahobytu a odevzdaně kráčela dál ve své cestě s kručícím žaludkem..."
Někdy mám pocit, vážení, že vyjít konečně z toho připitoměle všedního stereotypu by mohlo být vskutku báječné. Pustit se svých starých kolejí, pocítit vítr ve vlasech a smět říci "Ten život vážně stojí za to žít!"... Když už na to ale přijde a mám možnost zkusit něco jiného, třeba i tisíckrát lepšího, prostě ty dveře zase zavřu a pokračuju v té nudné každodenní rutině. Je skvělé nadchnout se pro něco, co by nám mohlo změnit život k lepšímu. Proč si tedy odpíráme kvalitnější bytí a plujeme stále po stejné řece? Možná máme strach... možná se snažíme namluvit si, jak jsme přece se svým životem tolik spokojeni, přestože v něm dominuje vlna "postel, koupelna, práce, oběd, práce, televize, koupelna, postel..." Kolikrát se nám otevřou ne jedny, ale i troje dveře, které míjíme na cestě naší dokonale fádní existence.


Pan Rolnička

29. srpna 2012 v 11:04 | Edianka |  Rodinky a simíci

Zdravíčko=) Tak si říkám, že už bych mohla napsat nějaký ten článek, když už nám vlastně končí ty naše krásné prázdniny. Letos jsem toho i přes všechny ty sliby moc nenapsala (nejvíc článků v měsíci: 7, nejmíň: 0), a tak bych mohla opět přispět něčím nezáživným.

Seznamte se prosím s Panem Rolničkou=) Je možné, že ten zatrpklý výraz má právě kvůli tomuto jménu:D Vytvořili jsme ho nedávno společně s kamarádem, ale až dnes mě napadlo udělat z něj hvězdu:D Vlastně... spíš jen do té doby, dokud bude tento článek aktuální. Štve mě, že mi blogová galerie opět sežrala kvalitu, ale s tím se musí holt počítat.
No nic, já mizím. Tak si ho tu pěkně užijte a pište komentáře... S pozdravem Edie=)

Kam dál